Domácí mazlíčci

Chůvička japonská

(Lonchura striata f. domestica)

neboli chůvka

Chůvička je drobný pták menší než vrabec s nápadně silným zobákem. Měří 10–12 cm, délka křídla je asi 5 cm. Zbarvení chůviček je značně rozmanité, neboť byla vyšlechtěna řada barevných variet, včetně bílého, žlutého a strakatého zbarvení, nejběžnější je ale hnědé zbarvení s bílým bříškem. Zobák mají chůvičky nápadně silný, světle zbarvený. Pohlaví lze rozlišit podle hlasu (sameček se ozývá tichým, bublavým zpěvem) a někdy i podle postoje, jaký ptáci zaujímají na bidélku. Samičky totiž sedí obvykle vzpřímeněji.

Chůvičky se v přírodě nevyskytují. Byly vyšlechtěny v 17.–18. stol. v Japonsku a Číně z několika volně žijících druhů amadin rodu Lonchura. Výchozím druhem byla zřejmě hlavně panenka bronzová (Lonchura striata) a dále panenka hnědohřbetá (Lonchura leucogastroides), stříbrozobka malabarská (Lonchura malabarica) či Lonchura acuticauda. Byly chovány nejen jako domácí mazlíčci, ale také jako pomocníci při chovu jiných ptáků. Pokud jim při hnízdění podložíme vejce jiných ptáků nebo opuštěná mláďata, chůvičky se jich ujmou a odchovají je. Odtud také název.

Morče domácí

(Cavia aperea porcellus)

Již dávno předtím, než dobyli Jižní Ameriku Španělé, chovali morčata pro maso a kožešinu Močikové, Čimuové a Inkové v oblasti dnešního Peru a Chile. Často se chovala také jako mazlíčci pro děti. Morčata se používala také jako obětní zvířata, kněží z jejich vnitřností věštili budoucnost a ukládali je jako obětinu do hrobů zemřelých. Svědectvím této skutečnosti jsou mumifikovaná morčata nalezená ve vykopávkách inckých sídlišť. Již tehdy se vyskytovaly mnohé barevné rázy, močická a čímúská keramika zobrazuje např. hnědobíle strakatá morčata. Avšak výzkumy naznačují, že černá morčata byla (nejspíše z pověrčivosti) hned po narození usmrcována.